Znáte to. Nedělní mše, právě skončily přímluvy a zní nějaká náhražka offertoria (obvykle sloka mešní písně), přinášejí se obětní dary. Vy se obvykle snažíte zpívat, ale zároveň je třeba být ve střehu, až se odkudsi z prvních lavic vynoří (obvykle) dvě starší dámy s košíčky, vybírající „na kostel“, abyste nepropásli příležitost vhodit do košíčku příslušný obolos. Dámy totiž obvykle na nic nečekají – jednak je jim asi pochopitelně poněkud žinantní okounět s košíčkem delší dobu u těch, kteří nejeví okamžité známky své vůle přispět, a jednak, není čas. Než totiž stihnou obejít celý kostel, obvykle už dávno zní mešní kánon, lidé klečí a Spasitel přichází na oltář. Bdělý ministrant ovšem přiskočí, košíčky převezme – no, a pak se zase můžeme začít soustředit na mši svatou.
Není to hloupé? Není to špatně?
