„Principy teorie překladu“

Ve své odpovědi Jakubu Pavlíkovi na jeho komentář jsem jej před časem tak trochu „utřel“ řka, že k tomu, abych v běžných případech mohl hodnotit zdařilost nebo nezdařilost překladu, nemusím ještě formulovat žádné abstraktní teoretické principy. Nicméně abych své teze učinil srozumitelnější, rozhodl jsem se zde přece jen cosi jako své „principy teorie překladu“ předložit.

Mám za to, že kritérium pro cosi jako „adekvátní teorii překladu“ je prosté: je jím jednoduše význam slova „překlad“. To, že je nějaká teorie překladu správná či adekvátní, jednoduše znamená, že její aplikací opravdu vznikne to, co normálně nazýváme „překladem“ – a nikoliv třeba parafráze, shrnutí, výklad, apod.

Co to tedy je překlad, co míníme tím, nějaký text „přeložit“? Snad se můžeme shodnout na tom, že pořídit co možná nejlepší překlad textu T_A v jazyce A do jazyka B znamená vytvořit text T_B v jazyce B takový, že T_B je vzhledem k jazyku B v maximální možné míře, anebo alespoň ve všech důležitých ohledech, ekvivalentní textu T_A vzhledem k jazyku A (tj. T_B má v jazyce B stejné vlastnosti jako T_A v jazyce A).

Co jsou to ty „ohledy“? To jsou nejrůznější vlastnosti a vztahy, které text nese: jeho věcný význam, jeho gramatická struktura, jeho zvuková stránka, jeho délka, jeho míra souladu s běžným způsobem vyjadřování v daném jazyce, asociace, které typicky vyvolává v mluvčích daného jazyka, typ použitých jazykových prostředků vyššího typu jako jsou figury či tropy, délka, shoda či neshoda s jazykovou normou, a tak dále.

Je zřejmé, že dosáhnout skutečně naprosté ekvivalence je nemožné: to vyplývá už z prostého faktu odlišnosti obou jazyků. Při překladu je tudíž třeba upřednostnit ohledy, které jsou důležité: tj. na kterých z nějakého hlediska u daného textu záleží.

To, co dělá text textem (na rozdíl např. od shluku čar na papíře), je to, že má nějaký význam. Protože text bez významu by nebyl textem a dva texty mající různé významy jsou různé texty (a nikoliv dvě verze téhož textu), je význam prakticky vždy důležitou vlastností textu. Významem tu přitom míním poměrně široce to, co daný text dává vyrozumět libovolnému kompetentnímu mluvčímu daného jazyka.

Dobrý překlad se ovšem nezastaví u ekvivalence významové, a bude usilovat o ekvivalenci co možná největšího počtu dalších aspektů textu, v pořadí podle jejich důležitosti pro daný text. Toto pořadí se přitom může u jednotlivých typů textu zásadně lišit. U poezie bude např. typicky velmi podstatná zvuková stránka: ta bude v některých případech dokonce důležitější, než přesný význam (např. u některých básní Ch. Morgensterna), jindy na druhou stranu tolik podstatná nebude (např. u haiku). U mnohých textů filosofického charakteru zase vystupuje do popředí logická struktura textu: jeho členění na premisy, závěry atd., která je v daném případě mnohem podstatnější např. než použité vyjadřovací prostředky, gramatická struktura apod. U překladu takového textu je tedy mnohem podstatnější co možná nejpřesněji a nejjasněji reprodukovat logický sled myšlenek, než se snažit přesně dodržet např. ekvivalenci asociací, použité příklady apod.
V každém případě však platí, že úkolem překladatele je, dosáhnout ekvivalence co možná nejdokonalejší. Pokud je u logicky vystavěného filosofického textu možné dodržet jak jeho význam, logickou strukturu a všechny ostatní důležité charakteristiky, tak např. jeho zvukovou stránku či poetické kvality, dobrý překlad tak učiní.

Různost překladů je obhajitelná pouze v případě, kdy existuje více než jeden způsob, jak v cílovém jazyce maximální možné ekvivalence dosáhnout (to je řídký případ), anebo (typicky) kdy ze dvou charakteristik, u nichž nelze rozhodnout, která je důležitější, lze dodržet ekvivalenci buď u jedné, anebo u druhé, ale ne u obou. V takovém případě si překladatel musí zvolit „překladovou strategii“: stanovit si, které z těchto charakteristik bude ve svém překladu konsistentně dávat přednost. Různé překladové strategie vznikají samozřejmě i tím, že různí překladatelé mají různé názory na to, které aspekty daného textu jsou důležitější než jiné. Naopak chaotická volba tu toho, tu onoho aspektu textu jako upřednostněného je známkou překladů nekvalitních. Nevynucená rezignace na ekvivalenci v jakémkoliv aspektu textu je ovšem hrubou překladatelskou chybou, která v tomto ohledu činí z výsledného textu nikoliv překlad nekvalitní, nýbrž prostě chybný: tj. cosi jiného než překlad. Takovou nevynucenou rezignaci na ekvivalenci nelze ospravedlňovat odvoláním na nějakou „překladovou strategii“ (což neznamená, že takové počínání nelze vůbec ospravedlnit: je však třeba je ospravedlňovat nikoliv jako překládání, ale jako nějaké ne-překládání, jako alternativu k překládání).

To jsou tedy v kostce „principy teorie překladu“ které zastávám. Že jste se nedozvěděli, zda jsem zastánce teorie formální anebo dynamické ekvivalence (nebo ještě nějaké jiné)? To proto, že jsem zastánce maximální možné ekvivalence. V ideálním případě je překlad ekvivalentní formálně, dynamicky/funkčně i jinak. Pouze není-li možné ekvivalence dosáhnout ve všech těchto (a dalších) ohledech, je třeba pečlivě zkoumat, který z daných aspektů je pro daný text (nebo jeho část) podstatnější a jemu dát přednost. Příklady: Je primárním smyslem daného textu vyjadřovat nějaký pečlivě a přesně formulovaný obsah (např. vědecký traktát)? Pak bude zachování formální ekvivalence zcela nezbytné. Má text primárně nějakou „performativní“ funkci (např. pozdrav)? Pak bude na místě primárně zachovat ekvivalenci funkční či dynamickou – což ovšem neznamená automatickou rezignaci na ekvivalenci formální, bude-li jí též možné dosáhnout! Brát přijetí „dynamické“ překladové strategie jako automatickou licenci pro svévolnosti pokud jde o ekvivalenci formální, znamená opouštět pole překladu a vstoupit na pole jakéhosi ne-překladu.

Z uvedeného je zřejmé, proč mohu tvrdit, že k odhalení chybného překladu není obvykle třeba operovat žádnou konkrétní „teorií překladu“: stačí totiž zjistit, že daný překlad není tak adekvátní, jak by mohl být, že mu v nějakém ohledu chybí ekvivalence, i když by nemusela. Kdyby někdo přeložil anglickou větu „Many people smoke“ do češtiny jako „Všichni lidé kouří“ (chytrému napověz!), byla by to zjevná překladatelská chyba, neboť existuje zjevně „ekvivalentnější“ možnost „Mnoho lidí kouří“. Překlad „Mnozí lidé jsou kuřáci“ by se mohl zdát také jako „zjevně chybný“, neboť na rozdíl od uvedeného nezachovává ekvivalenci gramatické struktury. Ovšem tento překlad má jinou přednost: vyjadřuje jednoznačně a výlučně tentýž význam, jako původní anglická věta, kdežto věta „Mnoho lidí kouří“ by také mohla znamenat totéž co „Many people are smoking“. Zde tedy musí přijít ke slovu úvaha, zda je v daném případě důležitější ekvivalence větné struktury, anebo míry jednoznačnosti (dodejme, že v tomto případě je to, zvlášť bez dalšího kontextu, patrně celkem jedno).

A protože jsem toho napsal už mnohem více, než jsem původně zamýšlel, necháme si otázku, jaké že jsou podstatné charakteristiky jazyka liturgického, na někdy jindy.