Znáte to. Nedělní mše, právě skončily přímluvy a zní nějaká náhražka offertoria (obvykle sloka mešní písně), přinášejí se obětní dary. Vy se obvykle snažíte zpívat, ale zároveň je třeba být ve střehu, až se odkudsi z prvních lavic vynoří (obvykle) dvě starší dámy s košíčky, vybírající „na kostel“, abyste nepropásli příležitost vhodit do košíčku příslušný obolos. Dámy totiž obvykle na nic nečekají – jednak je jim asi pochopitelně poněkud žinantní okounět s košíčkem delší dobu u těch, kteří nejeví okamžité známky své vůle přispět, a jednak, není čas. Než totiž stihnou obejít celý kostel, obvykle už dávno zní mešní kánon, lidé klečí a Spasitel přichází na oltář. Bdělý ministrant ovšem přiskočí, košíčky převezme – no, a pak se zase můžeme začít soustředit na mši svatou.
Není to hloupé? Není to špatně?
Myslím, že je to špatně. Myslím, že ve většině kostelů, alespoň podle mé zkušenosti, je přístup k „vybírání na kostel“ liturgicky schizofrenní.
Mám za to, že existují dva možné konsistentní přístupy, vycházející ze dvou možností, jak tento úkon lze chápat. Jedná se o liturgický úkon, anebo ne?
Pokud odpovíme, že ne, pak z toho logicky vyplývá, že nemá co dělat v rámci liturgie – nemá co zdržovat či dokonce narušovat jádro mše svaté, eucharistickou modlitbu. V takovém případě nechť se sbírka koná přede mší, po mši, anebo vůbec, anebo nechť je prostě v kostele umístěna kasička, kam věřící vhodí svůj příspěvek neorganizovaně.
V různých dokumentech se ovšem dočteme, že sbírka tvoří vlastně součást obětního průvodu, věnováním určité částky na bohulibé účely se věřící připojují svým dílem k mešní oběti. Je-li tomu tak, pak je ovšem sbírka jako taková liturgickým úkonem, a měla by být jako taková brána. To znamená, že by především neměla probíhat oním „pokoutním“ a uspěchaným způsobem na pozadí nezávisle pokračujícího mešního dění, ale měl by jí být vyčleněn vlastní časový prostor, měla by se konat beze spěchu, zcela „očividně“ a transparentně, a s maximální možnou důstojností.
Jak toho prakticky dosáhnout, je otázka – cest bude nepochybně více. V nepříliš velikých kostelích by se mohlo zkrátka počkat s obětním průvodem, než se peníze vyberou (přičemž by ideálně po celou dobu zněl vhodný ofertoriální zpěv – lépe než sloky písně nějaký zpěv responsoriálního rázu, snadno co do délky přizpůsobitelný trvání probíhajícího úkonu), aby poté bylo vše důstojně přineseno před oltář čekajícímu celebrantovi (namísto toho, aby babičky odevzdávaly své košíčky kdesi po straně a ve spěchu ministrantovi, který si pouze „odskočil“ od oltáře, kde se již celebrant modlí anaforu). Ve větších kostelích, pokud by tento způsob obnášel neúměrné zdržení (což by ovšem nemuselo nastat, kdyby se zvolil efektivní systém vybírání a byl dostatek „výběrčích“), by věřící mohli umístit své příspěvky do vhodné nádoby předem, a ta by se poté jednoduše přinesla v obětním průvodu spolu s eucharistickými obětními dary. A jistě by bylo možné nalézt i jiné vhodné způsoby.
Ovšem zařazovat sbírku do rámce bohoslužby oběti, přitom ji však provádět tak, jako bychom se za ni téměř styděli a jako by do mše svaté vlastně ani nepatřila, nebo jako by šlo o nějaký trapný a nepříjemný úkon, který je třeba odbýt co nejrychleji a příliš k němu nepřivolávat pozornost (tak jak se to běžně děje dnes) – to je liturgická schizofrenie.
Žádné komentáře
Vložit komentář